Krušné časy  čekají žokeje v Německu. Od prvního ledna je tam totiž vydání licence podmíněno akceptací nových podmínek pro používání biče v dostizích, proti kterému je kontroverzní britská novela z konce loňského léta  slabým odvarem.  Němečtí žokejové, kteří se  při vyjíždění koní v cílové rovině  dopustí podporování koně více než pěti  údery bičíku,   se mohou „těšit“ na exemplární tresty. Za každý další úder nad počet pěti  inkasuje žokej pokutu, rovnající se polovině (u amatérů a žáků čtvrtině) odměny  za jízdu v dostihu, minimálně je však  stanovena částka pěti set eur.) u amatérů 250 eur).   Kromě toho čeká žokeje také odnětí licence, přičemž v případech „recidivy“  se budou tresty zvyšovat.  Nastolení těchto tvrdých pravidel si měla vyžádat jednání se silnými organizacemi ochránců zvířat a v praxi  mohou znamenat pro německé dostihy  řadu velkých problémů.

V práci začínám s ježděním  ve 4.30. Odjezdím 2-3 loty podle pokynů trenéra a v sedm chodím z práce domů. Je tu se mnou manželka Pavla, která získala také místo pracovní jezdkyně. Koně tu pouze jezdíme, jako ošetřovatelé jsou ve stájích zaměstnáni hlavně Pákistánci a Indové. Z jezdců jsou mí kolegové ještě Irové, Australan a Angličan.

Vykopání válečné sekery mezi jezdectvím a dostihovým sportem na ostrovech připomíná  aktuální relokace nejpopulárnějšího koně, který v Británii stojí. Samozřejmě, není jím Frankel, ale pětinásobný hrdina z Kemptonu a dvojnásobný vítěz Cheltenham Gold Cupu Kauto Star. Ještě v září se celý dostihový svět těšil na jeho neuvěřitelný pokus o šestý triumf v Kemptonu, který by z nesmrtelného udělal ještě nesmrtelnějšího. Jenže pak nabraly události spád jiným, nedostihovým směrem.

Velká Chuchle se probouzela po zimních radovánkách na lyžařském okruhu do své 106. sezóny. Naděje se jako každý rok obracely ke tříletému ročníku.

Dva dostihové mítinky vidělo minulý týden „východní“ Německo. Konaly se na travnaté dráze  v Drážďanech a v Halle a   těšily se slušnému diváckému zájmu i solidním podmínkám pro účastníky. Téměř měsíc poté, co bylo odzvoněno  české dostihové sezóně, se  tedy v podobných geografických šířkách dostihy konaly bez větších problémů.  Otázka - proč se neběhá v listopadu u nás, když to jde v Německu, ale i v Polsku nebo Maďarsku - se   tedy evidentně nabízí.  Vždyť podmínky by byly pro koně   vstřícnější, než při řadě letních „betonových“ dostihových dnů.

Jaká  bude příští sezóna v českých dostizích?  Téma, na které je možná dnes ještě brzy, pokud se díváme optikou připravenosti a kvalit koní, nabídkou jezdců, anebo hrozících klimatických excesů.  Pokud se ale podíváme optikou  organizace českého turfu, zdá se být odpověď  jasná. Bude chudá. V tomto duchu se alespoň nese přípis, který mají v ruce majitelé dostihových koní a v kterém mají odpovědět na otázku, zda si pro příští rok přejí běhat o méně peněz, nebo zda  by se jim více zamlouvalo si  na přihlášky a startky více připlatit. 

Letošní sezóna z mého pohledu moc povedená nebyla.

Po týdnu mateřské dovolené, na které jsem dočasně vystřídal svou ženu Verunku, se cítím moc fajn. V posledních letech jsem kvůli práci neměl tolik času na děti, kolik bych chtěl, tak si to teď užívám. Nicméně, když to zdravotně půjde, mohl bych si v listopadu ještě zajezdit v Itálii, Německu nebo Francii.

Ascot je  závodiště, které v mnoha směrech vybočuje  z nastavených standard. Právě tady  se totiž koná královský mítink, při němž je značnému procentu návštěvníků zcela lhostejné, že se zde konají prvotřídní dostihy, a  jedou sem pouze a jenom za společenskou událostí. Poslední mítink letošní sezóny pod ascotskou mamutí tribunou se nesl v podobném duchu. I tentokrát bylo  dobré polovině návštěvníků lhostejno, že se  před   nimi odehrává  to téměř nejlepší, co se v dostizích odehrávat může,  jejich kroky totiž do Ascotu nasměrovalo jen to jediné. Touha vidět v poslední akci koně, jakého zřejmě několik příštích generací turfmanů neuvidí.

Stejně jako před týdnem Vám přinášíme exkluzivní pohled na dostihové dění očima Tomáše Lukáška.