Je tomu týden, co byly v Prostějově vyhlášeny výsledky ankety o Koně roku v České republice za rok 2012. A po celý týden proudily bezbřehé diskuze, směřující k jediné otázce: Je Orphee des Blins skutečně nejlepším koněm v Česku za loňský rok? Odpověď na tuhle otázku je ale přece naprosto lapidární – není. Jenže přesto jí titul patří oprávněně…
Když jsem si přečetl čtvrteční zprávu, uvědomil jsem si, že pro obyčejného majitele,který nemá za zády bohatého sponzora či majitele, začínají být dostihy jako takové svátkem jednou dvakrát do roka. Pokud tento sport totiž budete dělat pro zábavu a mít svého obyčejného vychovaného miláčka, nemáte proti importům a dobrým koním startující v horších kategoriích šanci. Je jisté, že zvýšením nedosáhnete při umístnění na 4. místě ani na výši přihlášky a startovného.
Krušné časy čekají žokeje v Německu. Od prvního ledna je tam totiž vydání licence podmíněno akceptací nových podmínek pro používání biče v dostizích, proti kterému je kontroverzní britská novela z konce loňského léta slabým odvarem. Němečtí žokejové, kteří se při vyjíždění koní v cílové rovině dopustí podporování koně více než pěti údery bičíku, se mohou „těšit“ na exemplární tresty. Za každý další úder nad počet pěti inkasuje žokej pokutu, rovnající se polovině (u amatérů a žáků čtvrtině) odměny za jízdu v dostihu, minimálně je však stanovena částka pěti set eur.) u amatérů 250 eur). Kromě toho čeká žokeje také odnětí licence, přičemž v případech „recidivy“ se budou tresty zvyšovat. Nastolení těchto tvrdých pravidel si měla vyžádat jednání se silnými organizacemi ochránců zvířat a v praxi mohou znamenat pro německé dostihy řadu velkých problémů.
V práci začínám s ježděním ve 4.30. Odjezdím 2-3 loty podle pokynů trenéra a v sedm chodím z práce domů. Je tu se mnou manželka Pavla, která získala také místo pracovní jezdkyně. Koně tu pouze jezdíme, jako ošetřovatelé jsou ve stájích zaměstnáni hlavně Pákistánci a Indové. Z jezdců jsou mí kolegové ještě Irové, Australan a Angličan.
Vykopání válečné sekery mezi jezdectvím a dostihovým sportem na ostrovech připomíná aktuální relokace nejpopulárnějšího koně, který v Británii stojí. Samozřejmě, není jím Frankel, ale pětinásobný hrdina z Kemptonu a dvojnásobný vítěz Cheltenham Gold Cupu Kauto Star. Ještě v září se celý dostihový svět těšil na jeho neuvěřitelný pokus o šestý triumf v Kemptonu, který by z nesmrtelného udělal ještě nesmrtelnějšího. Jenže pak nabraly události spád jiným, nedostihovým směrem.
Velká Chuchle se probouzela po zimních radovánkách na lyžařském okruhu do své 106. sezóny. Naděje se jako každý rok obracely ke tříletému ročníku.
Dva dostihové mítinky vidělo minulý týden „východní“ Německo. Konaly se na travnaté dráze v Drážďanech a v Halle a těšily se slušnému diváckému zájmu i solidním podmínkám pro účastníky. Téměř měsíc poté, co bylo odzvoněno české dostihové sezóně, se tedy v podobných geografických šířkách dostihy konaly bez větších problémů. Otázka - proč se neběhá v listopadu u nás, když to jde v Německu, ale i v Polsku nebo Maďarsku - se tedy evidentně nabízí. Vždyť podmínky by byly pro koně vstřícnější, než při řadě letních „betonových“ dostihových dnů.
Jaká bude příští sezóna v českých dostizích? Téma, na které je možná dnes ještě brzy, pokud se díváme optikou připravenosti a kvalit koní, nabídkou jezdců, anebo hrozících klimatických excesů. Pokud se ale podíváme optikou organizace českého turfu, zdá se být odpověď jasná. Bude chudá. V tomto duchu se alespoň nese přípis, který mají v ruce majitelé dostihových koní a v kterém mají odpovědět na otázku, zda si pro příští rok přejí běhat o méně peněz, nebo zda by se jim více zamlouvalo si na přihlášky a startky více připlatit.
Letošní sezóna z mého pohledu moc povedená nebyla.
Po týdnu mateřské dovolené, na které jsem dočasně vystřídal svou ženu Verunku, se cítím moc fajn. V posledních letech jsem kvůli práci neměl tolik času na děti, kolik bych chtěl, tak si to teď užívám. Nicméně, když to zdravotně půjde, mohl bych si v listopadu ještě zajezdit v Itálii, Německu nebo Francii.
