Když dojde v nějakém sportovním odvětví k vážnému zranění, komunita se většinou semkne, zvlášť, jde-li o mladého jedince. Podobné to bylo i v případě Elišky Fialkové, u níž se po nepříjemném pádu v Německu dlouho nevědělo, zda se ještě někdy do sedla vůbec vrátí. Jaké to je, bojovat se zdravotními omezeními a dostávat se znovu do formy? O tom nám vyprávěla talentovaná amatérská jezdkyně, která, jak věřím, znovu bude zářit a sbírat další zkušenosti, a to jak u nás, tak i u našich západních sousedů...

Eliško, slibně rozjetou minulou sezónu vám zastavilo zranění. Co se tehdy v Německu vlastně přihodilo?

To ani já přesně nevím, poslední, co si pamatuji, je, že mě zavedli do boxů. Po pádu jsem byla v bezvědomí, měla jsem silný otřes mozku, zlomená tři žebra a následkem toho pohmožděné plíce. Dále pak zlomenou klíční kost, naštípnutý bederní obratel, rozdrcený hrudní obratel a také problém s krční páteří, kvůli kterému jsem musela dlouhou dobu nosit límec. V Německu ani pořádně nezjistili, co všechno mi je, všechny tři operace jsem absolvovala až po převozu do ČR.

To je tedy hrozivý výčet... Jak dlouhou dobu jste strávila v nemocnici a jak probíhala rekonvalescence?

V nemocnici jsem byla, když počítám i týden v Saarbrückenu, všeho všudy měsíc. Rekonvalescence probíhá stále. V lednu mi konečně potvrdili, že se vše dobře zahojilo a mohu aktivně rehabilitovat, a tak v současné době chodím plavat, pravidelně cvičím a posiluji.

Vaše zranění byla opravdu rozsáhlá a vážná. Pomýšlela jste, třeba jen ve skrytu duše, že je to konec vaší jezdecké kariéry?

Myslím, že podvědomí je to, co mluví za nás a první věta, kterou jsem prý vyslovila, když jsem se probrala bylo: "Budu moct ještě někdy jezdit?" O konci jsem tedy nepřemýšlela vůbec.

Fungujete už nyní jako dřív, nebo ještě cítíte nějaká omezení?

Jako dřív ještě nefunguji, protože stále ještě nemohu delší dobu sedět. A to je důvod, proč třeba ještě stále nechodím do školy. Kvůli úrazu jsem v září nemohla nastoupit na SŠDSaJ, kde druhým rokem studuji obor chovatelství s maturitou. Škola mi ale naštěstí umožnila dálkové studium.

Máte ráda sport, jste zvyklá být stále v pohybu. O to těžší pro vás asi byla doba, kterou jste musela trávit v klidu na lůžku. Čím jste si krátila chvíli?

Hodně jsem se učila a snažila se vše dohnat a také jsem sledovala dostihové dění v ČR a Německu. Byla jsem v tu dobu v kontaktu s hodně lidmi, kteří mne na dálku podporovali. Velká podpora byla i z Německa, což mi udělalo radost. Hodně věcí jsem v životě přehodnotila, poznala spoustu lidí, kteří se mi snažili pomoct… Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. Moc ráda bych touto cestou poděkovala Hance Mouchové, která mi byla po celou dobu velkou oporou.

Jste velká bojovnice a moc bych vám přála, abyste se do sedla vrátila co nejdříve a nejlépe vítězně. Jaké jsou vaše plány v současné době?

Moje cíle si nechám pro sebe, hlavně vím, že než se znovu objevím na dráze, musím se cítit stoprocentně fit. To je teď na prvním místě. 

foto: Monika Smolková, Jana Syručková a Bohumil Křižan