Dostihy jezdí třetím rokem a je to sympaťák na první dobrou. Narodil se ve znamení Raka, což vysvětluje i jeho vazbu na rodinu, která pro něj vším. Právě u rodičů, kteří se věnují koním po celý život, získal ty nejlepší základy. Ty teď uplatňuje při ježdění dostihů, jež mu učarovaly před několika lety, když se rozhodl, že se jim bude věnovat naplno. Alex Pecháček, talentovaný mladík, který neváhá za ježděním a zkušenostmi cestovat do ciziny, nebojí se přiznat svou chybu, a jenž, jak věřím, bude v dalších letech zářit nad překážkami po boku těch nejlepších...

Alexi, koním se věnuješ od útlého dětství, jak vzpomínáš na své začátky? 

Zprvu jsem jezdil na poníkovi různé křížkové parkury s vodičem a později i bez a mnohdy to bylo úsměvné. Neměl jsem ještě tolik zkušeností a poník, když zjistil, že nemusí pracovat, začal se mnou vyhýbat skoky a já byl každou chvíli na zemi. I kvůli tomu jsem na rok přestal s ježděním, přestože mě to lákalo.

A pak jsi sedl na velkého koně...

A tím byl Speranza, bývalý dostihák, který běžel i Velkou pardubickou a vyhrál Cenu Orphee Des Blins. Právě on mě toho naučil nejvíce. Absolvoval jsem na něm zkoušky ZZVJ, poté jsem s ním vyhrál i pár parkurů a ke konci mé parkurové etapy i dva crossy. Tehdy jsem zjistil, že mě baví jezdit rychle a skákat přes přírodní skoky.

Rozhodl ses nenásledovat mamku, ale vydat se dostihovou cestou...

Přesně tak. Zpětně mě mrzelo, že když jsem byl menší, měli jsme dostihových koní víc a v době, kdy jsem s nimi začínal, už jen jednoho. Když jsem se ptal táty, proč už dostihové koně nechce, řekl mi, že je stále méně jezdců, kteří jsou ochotni jezdit i na malých závodištích a koně v nižších kategoriích. A právě tehdy se v mé hlavě zrodila myšlenka, že ty naše bych mohl jezdit právě já.

19. srpna 2023 jsi debutoval v Pardubicích v sedle Heliose v majetku tvých rodičů. Jaké to bylo?

Můj debut v Pardubicích byl zajímavý. Helios v té době ještě nechtěl moc brzdit, takže mi zaplatili pomoc u startu, vypustili mě do dráhy a za lesíkem mě chytali, abychom mohli vůbec odskočit do dostihu. Jak to bude probíhat dál, jsem netušil. Neměl jsem zkušenosti z Ponyligy, jako jiní, a tak jsem se jen soustředil na to, abych nespadl. A jakou jsem měl trému, to se raději neptej...

Takže trochu divočina na začátek, dá se říct. První dva roky jsi jezdil jen roviny a nyní už tě stále častěji vídáme na překážkách, byl to záměr?

Původní plán byl,  že se vyjezdím na rovinách a poté přejdu do překážek. Na to, abych na rovinách mohl něco dokázat, jsem ale moc rychle vyrostl. Navíc pro jezdce, který má málo zkušeností a minimální váhu 58 kilogramů, je docela těžké sehnat koně. Už vloni na podzim jsem měl jet na Heliosovi své první překážky, což se kvůli mému zdraví nakonec neuskutečnilo. A letos, když jsme se připravovali na reparát, Helios si poranil šlachu a už běhat nebude. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než začít hledat koně pro začátek jinde. To se úplně nedařilo, ale pak mi Jaroslav Brečka dohodil koně v Budapešti. Kůň na skocích debutoval a já také. Nějak jsme to ale společně zvládli, a pak přišla obrovská šance od Radka Mana.

Začal jsi jezdit Portobella, s nímž jsi pak na začátku září v Chuchli finišoval senzačně třetí v jedničkovém Zlatém poháru EŽ...

V první řadě bych chtěl ještě jednou moc poděkovat Radkovi Manovi za to, že mě dal tuhle možnost a šanci se víc ukázat. Poprvé jsem ho jezdil v Topolčiankách a skončili jsme třetí. Majitel byl spokojený a o pár týdnů později mi Radek volal, že se Portobello hodně zlepšil, a že by mi ho rád dal do Zlatého poháru… To bylo jako sen. Výsledkem v dostihu udělal Portobello obrovskou radost mně a určitě i celému týmu.

A další radost přišla teď o víkendu, při svatováclavském mítinku v Lysé nad Labem, kdy jsi do cíle dovedl vítězně sedmiletého Soul of Dubai, v tréninku tvého tatínka... Jaký to byl pocit?

Nepopsatelný... Měl jsem tušení, že by to mohlo vyjít, protože vím, čeho je Dubai schopný. Původně jsem si chtěl hlídat Charleston Charlieho s Matějem Kvapilem, ale hned po prvním skoku jsem na to mohl zapomenout, protože Dubai mě od ostatních soupeřů prostě odvezl. A v tomhle duchu se vlastně odvíjel celý dostih, můj první vítězný...

Jezdil jsi koně z domácí stáje.  Je to pro tebe výhoda, znát koně z práce, nebo už tohle neřešíš?

Jet na koni, kterého znám je dobré v tom, že přesně vím, co od něj můžu čekat a být víc v klidu. Koně, na které mi volají, si vždy pečlivě nastuduju a často se ptám i jezdců, kteří je jezdili, abych pak nebyl překvapený. Za mě je určitě lepší, když koně znám.

Jezdíš jak na malých provinčních drahách, tak i na velkých závodištích. Co ti víc vyhovuje?

Obojí má něco do sebe. Za sebe nedokážu říct, co mi vyhovuje lépe, asi také záleží na jakém koni zrovna sedím.

Se svou výškou to nebudeš mít v dostihovém sportu jednoduché. Jak vypadá tvůj jídelníček a čím ladíš kondičku?

S váhou do překážek zatím problém nemám a ani ji nijak neřeším, protože stále rostu a podle toho vypadá i můj jídelníček. Když zrovna neshazuji váhu na nějakou rovinu, jím co chci a na co mám chuť. Co se týče kondice, když mám domluveného koně, chodím běhat každý den šest až devět kilometrů a když delší dobu nic na ježdění není, chodím s kamarády na hřiště nebo se jdu proběhnout jen tak.

Máš tedy i čas na něco jiného než kolotoč kolem koní?

Moc toho není, ale jak jsem zmínil, rád chodím s kamarády na hřiště zahrát si fotbal nebo volejbal a také hraju hokej za naši vesnici.

Je ti sedmnáct, celý život máš teprve před sebou. Jakou školu studuješ?

Studuji Střední školu technickou a dopravní Gustava Habrmana v České Třebové. Obor Elektrotechnika se zaměřením na internet věci (chytrá domácnost). Do budoucna bych se ale rád chtěl věnoval koním a tuhle školu měl jen jako zálohu.

A svému snu jdeš naproti, sám aktivně oslovuješ trenéry, u kterých sbíráš zkušenosti. Kde se ti zatím nejvíc líbilo?

Zatím jsem byl na praxi u pěti trenérů a všude se mi líbilo. Zkušenosti jsem sbíral u Nieslanikových, u pana Váni a pana Brečky, ale i doma u táty.  Nejvíc se mi  ovšem líbilo u trenéra Stanislava Popelky, a to nejen pro klidný přístup a dobrý okruh lidí, ale i díky koním, co tam jsou.

Předpokládám tedy, že i ve Velké pardubické, která se kvapem blíží, budeš "týmu ze Srdéčka" fandit...

Asi tak. Hrozně rád bych vepředu viděl Ztracenku, což je úžasná kobyla a v kombinaci s Janem Odložilem by mohla míchat pořadím.

Velká pardubická, nejtěžší překážkový dostih starého kontinentu, sen každého překážkového jezdce, tedy i tvůj?

Ano. Mým snem je jet ji nebo možná dokonce i vyhrát Velkou pardubickou, a to nejlépe na koni z naší rodinné stáje.

Na závěr se tě zeptám, myslíš, že mladí jezdci mají v současné době dostatečnou podporu, aby se mohli vyjezdit v dostizích? 

Myslím, že podpora mladých jezdců ze strany trenérů je dobrá. Nicméně když nemá člověk za sebou velkou stáj, nemá moc šancí se prosadit. I já jsem musel hodně dlouho volat, než někdo svěřil koně do dostihu. Faktem je, že když mladí jezdci nedostanou šanci, nic se nenaučí. 

foto: Pavla Pechmanová, Jana Syručková, Kamila Krutáková a archiv Alexe Pecháčka