Koně se jejím životem vinou od dětství jako dlouhá červená nit. Možná právě proto jim rozumí a snaží se jim dát jen to nejlepší. Jako novopečená trenérka nemá přehnané ambice, ale jako každý, ráda sní. Jejím velkým snem nebo spíš přáním je vyhrát Cenu běloušů, která se koná každoročně na konci října v Praze-Velké Chuchli. Povede se to Pavlíně Kacerové, která za čtyři měsíce své trenérské kariéry má na kontě už dva triumfy?

Pavlí, k dostihům jste měla cestu vyšlapanou prakticky odmalička...

To je pravda. S dostihovým sportem jsem v kontaktu dá se říct od narození. Moji rodiče pracovali na závodišti v Lysé nad Labem u pana Vítka a Jiřího Michala. Já se k ježdění dostihových koní dostala někdy v roce 2005, kdy mě táta vzal k panu Hulínskému. Vzpomínám si, že ze začátku jsem jezdila bývalého dostihového koně Vokála jen tak ve výběhu. Poté jsem přesedlala na poničku Bělku, se kterou jsem odjela i pár pony dostihů. Jezdit po boku zkušených jezdců – mého táty, Jaroslava Kovaříka i Lukáše Sloupa, byla nejlepší škola.

Stejně jako řada dalších, předtím než jste absolvovala kurz pro amatérské jezdce, sbírala jste zkušenosti v dostizích neregistrovaných koní...

Ano a v roce 2012 jsem začala jezdit oficiální dostihy. První šance jsem dostávala od pana Hulínského, kterému jsem za to vděčná. V roce 2015 jsem nastoupila k Allanovi Petrlíkovi, což byla super praxe, kterou by si měl projít snad každý. A protože naši na nás měli velký vliv, koním se věnuje i má sestra. Ta začínala u klusáků, poté byla nějaký čas v Lysé u Tomáše Váni a aktuálně jezdí pomáhat s ježděním nám do Brna.

Z Lysé nad Labem jste odešla na Moravu, kde jste spokojeně zakotvila natrvalo...

Přítel Slávek Jochman tu našel stáj, kterou jsme mohli provozovat. Nabízíme ustájení a máme k tomu pár svých dostihových koní.

O kolik koní se aktuálně staráte a kolik z nich je dostihových?

Naše tréninkové středisko v Brně-Líšni má kapacitu 25 boxů, které obývají především koně cizích majitelů. Dostihových koní máme aktuálně osm, tři dvouleté a pět starších. Dvouletý ročník zastupují čeští odchovanci Helloush a Valerian, odchovaný Vendulou Čampovou, a s nimi klisna z Polska Zachcianka. Všichni pracují velmi dobře a jsou zdraví, tak uvidíme, jak si o dostihy řeknou.

Dva tříleté připravujete ve spolupráci s trenérkou Kateřinou Berthier...

Tříletý Wictor slovenského chovu byl v tréninku u Zuzany Kubovičové a pořídili jsme ho nedávno s ambicí do větších dostihů. Jako dvouletý měl dva starty a dvě vítězství, jako tříletý se umístil v Ceně tříletých hřebců. Prodloužení distance v dalších startech už nebylo ideální, ale i tak se mezi nejlepšími neztratil. Věříme, že nám nějakou radost udělá.

Tříletá Diamond In Pink by měla být užitečná klisna do dostihů nižších kategorií, ale potřebuje si trochu odpočinout.

Zatím největší radost vám udělali vaši "nejstarší" zástupci. Kam povedou jejich kroky?

N'Oublie Pas jde tradiční cestou – přes dostihy pro amatérské a žákovské jezdce, ve kterých nám dělá největší radost, a třeba se jednou povede i ta Cena běloušů...

Rulanda se bude zaměřovat především na kratší distance ve Slušovicích a v Bratislavě. Rulanda není jen naše, i když běhá v barvách stáje DS Helen, ale jejím spolumajitelem je její chovatel Karel Novák.

Bragu jsme pořídili už jako matadorku, ovšem pouze s jedním vítězstvím. Zkrátili jsme jí distanci a během první části letošní sezóny nám to vrátila lehkým vítězstvím ve Slušovicích. Její šance vidím spíše na menších závodištích.

Sídlíte v zámeckých stájích Belcredi, jaké tréninkové možnosti nabízí areál, v němž působíte?

Pro trénink využíváme především přilehlé okolí naší stáje, tedy louky, pole, les. Cvalovou dráhu, na které bychom mohli pracovat za každého počasí, zatím nemáme, ale snažíme se, aby tomu do budoucna tak bylo. Disponujeme dvěma jízdárnami, které pro naše koně využíváme na "vypohybování" a důležitou roli hrají i travnaté a pískové výběhy, kde naši koně relaxují. Přes zimu pak pracujeme v kryté hale.

Po roční pauze jste opět začala jezdit dostihy...

Licenci jsem si letos obnovila pro radost. Na jaře jsem odjela pár dostihů a teď to už přenechám zkušeným. Na našich koních se objevují většinou jezdkyně. Letos je to hlavně Sofie Kvízová, Miloslava Sedláková a Anička Lebdušková.

A spojení s dámami v sedle přináší své ovoce. Jak chutnalo první trenérské vítězství, které se zrodilo ve Slušovicích 7. června?

První trenérské vítězství bylo hodně nečekané a prožívali jsme ho velmi emotivně všichni. Dlouho jsem nevěřila, že se to vůbec stalo. Klisna Rulanda, která se do té doby nikdy neumístila, pod Miloslavou Sedlákovou zvítězila a já věřím, že to ještě zopakuje. Jsem ráda, že to byla právě ona, protože právě s ní jsme začínali úplně od začátku. U obsedání nás dost potrápila, vyskočit na ni nebylo nic jednoduchého a seskočit ještě těžší. Všechno jsme ale nakonec zvládli.

Co je z vašeho pohledu pro dnešního trenéra nejtěžší?

Myslím, že nejtěžší je prosadit se mezi profi trenéry, kteří mají třeba 30 koní a lepší tréninkové podmínky. Pokud se je ale povede porazit, je to velká odměna a radost.

Na jaře jste absolvovala trenérský kurz a získala licenci trenéra-majitele...

Licence trenéra byla další metou v mém životě, a i když už licenci mám, stále dál spolupracujeme i s Katkou Berthier. Licence trenéra-majitele se vztahuje pouze na pět koní, což mi přijde trochu nelogické. Když jsou koně v mém majetku, proč bych si je nemohla trénovat sama? Proč někdo, kdo si koně pro radost koupí nebo odchová, nemůže mít doma více než pět koní? Myslím, že kdyby se toto omezení trochu rozšířilo, přibylo by v Česku víc koní, to je můj názor.

Jaké předměty vás v rámci kurzu nejvíce zaujaly a využíváte už nyní nějaké nově nabyté znalosti v praxi?

Nejzajímavější i nejnáročnější byly fyziologie tréninku a výživa koní. V praxi ale každý kůň potřebuje něco jiného, a tak se především snažíme, aby závodění naše koně bavilo a netlačili jsme je do něčeho, co jim není příjemné.

Co vaše dcera Helenka? Už také jezdí a pokukuje po pohárech pro vítěze?

Helenka dostala poníka ve dvou letech a o rok později si už zkusila dostihy s vodičem. Teď už ji zajímají spíš větší koně, tak uvidíme.

Dokážete moc hezky mluvit nejen o svých koních, ale i rodině a lidech, kteří vám pomáhají na cestě za úspěchem... Na kontě máte aktuálně dvě vítězství, jaký je plán do konce roku?

Mít hlavně zdravé koně, kteří nás pak odmění nějakým tím vítězstvím. Mým snem je, jak už jsme zmínily, vyhrát Cenu běloušů, ale moje N'Oublie Pas na to nejspíš nedosáhne. Takže třeba mi přítel zase udělá radost a koupí nějakého bílého koně. Ideálně po The Grey Gatsby. (smích)

Na každodenní kolotoč kolem koní nejste s přítelem sami, ale máte i řadu pomocníků a příznivců, bez kterých by to nešlo...

Poděkovat bych chtěla všem, co mám pomáhají – tedy Michaele Kacerové, Vendule a Leoně Hloužkovým, rodině Novákových, Pepajzovi a velké díky patří i celé mé rodině, která nás velice podporuje a fandí nám. 

foto: Pavla Pechmanová, Tereza Bartoníčková a archiv Pavlíny Kacerové