Název jejich stáje je složeninou prvních dvou písmen jejich křestních jmen. Eliška, Petra a Tomáš Benčatovi si před dvěma lety splnili svůj sen a pořídili svého prvního dostihového koně. Byl jím Diamonte, nyní již trojnásobný vítěz, k němuž brzy přibyla hnědka Old School a na podzim loňského roku také roček po Galieovi Gold, který dostal jméno Upper Side Gold. S týmem, který koučuje Dominik Urbánek a kde vládne pozitivní energie, smích a dobrá nálada jsem si povídala během jednoho slunečného dopoledne.

Peti, kdo z vás přišel na nápad založit dostihovou stáj?

Já jsem vyučená na "Kolečkově univerzitě" (chuchelská dostihová šokla – pozn. red.) a mít vlastního dostihového koně byl můj celoživotní sen. A když jednoho krásného dne byly peníze, řekla jsem, proč je nepoužít právě na koně.

Předpokládám, když vás všechny vidím při práci ve stáji, že tvůj návrh byl jednohlasně přijat...

No, manžel si musel zvyknout, že kromě papoušků bude mít i koně... Nakonec je ale má rád, nejvíc Diamonteho. Sice se netváří, že by to tak bylo, ale to je spíš póza. Všichni, celá rodina, tu trávíme každé ráno, každé dopoledne, víkendy, svátky, prostě tím žijeme.

A to je báječné... Prvním, koho jste pořídili, byl váš zatím nejúspěšnější reprezentant Diamonte. K jeho nákupu se prý váže i docela vtipná historka...

To je pravda. Pídili jsme se po koni a zjistili jsme, že pan Bartoš prodává Diamonteho. Tak jsme se tam jeli podívat, ale bez vozíku. Když jsme dorazili, pan Bartoš vytáhl Montíčka. Koník byl vykulený, nebyl ani moc vyčištěný, prý jestli ho budu chtít, vezmu si ho i v tomhle stavu. Už v boxe byl strašně milej, hodnej, a když ho vyvedli ven, Monty stál a koukal. A bylo to tam.. Plácli jsme si, pan Bartoš nám půjčil vozík a vyrazili jsme s tím, že ho jedeme ukázat Domčovi (Dominik Urbánek, současný trenér – pozn. red.). Domča v té době pracoval v cukrárně na Smíchově, a tak jsme tam zastavili, koníka mu ukázali, vzali si větrník a jeli dál.

Už v té době jste měli na Domču políčeno?

Ne tak úplně. Tohle bylo jen takové přátelské gesto. S Domčou jsme se přátelili už v době,  kdy jsem měla restauraci na tribuně a on pro mě jako číšník pracoval. Bezvadně jsme spolu vycházeli, protože byl senzační. Neměl ale trenérskou licenci. Chtěla jsem tedy požádat Libora Šindara, jenže ten by si musel obnovit trenérskou licenci a absolvovat přezkoušení, což odmítl. Domča měl být jeho asistent, ale když to s LIborkem nedopadlo, musel si udělat trenérský kurz. Držkoval, že dělá maturitu a do toho ještě trenéra, pochyboval, jestli to všechno zvládne, ale všechno nakonec zvládnul.

Domi, jak ses ty ocitnul u koní?

U koní jsem byl odmala. Moje mamka měla doma koně, takže jsem k nim měl pěkný vztah. V patnácti jsem pak objevil  školu v Chuchli, a protože mě dostihy vždycky bavily, šel jsem to zkusit. V učení jsem pracoval u Olivy Horové, od ní jsem odjel do Anglie k Alanu Kingovi a z Anglie pak k panu Šatrovi, kde jsem byl, dokud pan Šatra neskončil. Pak jsem měl chvíli pauzu od koní, rok jsem pracoval u pana Vocetky, aby přišla další, delší pauza, po níž jsem nastoupil k Martině Havelkové. Odtud jsem šel zase do normální práce, a pak mi zavolala Péťa, jestli nechci přijít. Prý jen se podívat... Asi dva měsíce jsem se statečně bránil, pak jsem ale podlehl a už jsem tady zůstal.

Vrátil ses pod křídla Olivy Horové, která stáj vedla, a ujal se role asistenta. Teď, když už sám trénuješ, je to práce, která tě baví a naplňuje?

Je to přesně to, co jsem si představoval, že bych chtěl jednou dělat. Úplně. Teď, co máme tým, je to super. Jsme sehraní. Nikola Neumanová, spolužačka ze střední, Jarda Fabris, s tím jsme pracovali u Olivy, a Kiky (Kristýna Nováková –pozn. red.), kterou jsme našli u Jirky Chaloupky. Jsme všichni kamarádi a vlastně jsme se ve stáji ještě nikdy nepohádali. Dobře spolu vycházíme, na všem se domlouváme, máme klid. Snad proto, že všechno bereme tak nějak na pohodu, kamarádsky.

Tým už jsme představili. Co trénink? Jsi zastánce staré dobré chuchelské klasiky, nebo spíš tíhneš k inovacím?

Trénink jsem převzal hodně od pana Šatry, jen jsem ho maličko přizpůsobil našim koním. Nicméně základní kostra je od nejlepšího pana trenéra, pro kterého jsem pracoval. Model je to funkční, koním vyhovuje, jsou po něm hodní. Od Martiny Havelkové mám zase  odkoukané krmení, protože to má ona hodně vychytané. Krmení Redmillsem je skvělé, koně dobře prospívají a i doplňky stravy, které ona používá, jim svědčí.

Nějaký čas jsi strávil v Anglii. Co hlavního, kromě jazykové vybavenosti, ti kolébka turfu dala?

Určitě organizaci systému stáje. Protože v Anglii je v každé stáji hodně koní, každý musí vědět, co má dělat. Takže určitě nějaký řád, aby všechno šlapalo, tak jak má.

Uplatňuješ při své práci i něco z anglického tréninku?

Myslím, že na české koně se anglický trénink aplikovat nedá. Anglický trénink je hodně tvrdý a přežije ho ve zdraví tak deset koní ze sta.

Kolik koní máš aktuálně v tréninku a jaké jsou ambice?

Aktuálně mám tři koně od stáje Elpeto a čtyřletou Katrin ze stáje Mima Martiny Machové. Ambice? Aby hlavně všichni byli zdraví a aby běhali. Neskromné přání? Dostat dvouletého do Zimního favorita, protože vypadá nadějně. Uvidíme také, kam se posunou ti ostatní. Začínali odspoda, tak kam až nás to pustí...

Tvým asi největším želízkem v ohni je dvouletý syn Galilea Gold,  Upper Side Gold. Kůň, který byl pořízen tak trochu narychlo a impulzivně...

"Někdo si kupuje kabelky, někdo koně" – směje se Domča a Petra pokračuje líčením okolností, které příchodu hřebce do stáje předcházely.

Byla jsem domluvená s panem Jandou, když jel na dražbu do Irska, že bych měla zájem o ročka. Moje priority byly - rezavý a hřebec. Dražba měla začít ve středu a pan Janda mi v úterý píše, že dražba začíná už ve čtyři hodiny, že bych se měla podívat, který by se mi líbil. Tak mi něco naposílal, plus mi poslal toho našeho "Hříbečka". Líbil se mi, o tom žádná, ale nebyl rezavej. Pan Janda mě ale přesvědčil, abych se nedívala na barvu, ale spíš na původ. Odsouhlasila jsem tedy, aby ho začal dražit a povedlo se, byl náš. Lidi ve stáji v té chvíli vůbec nic netušili, protože se všichni těšili, jak budeme dražit ve středu, všichni společně.

Eliška, dcera: Nejenže netušili, ale všichni byli zásadně proti hřebci a rezavýmu koni  obecně (smích).

Nicméně situace se určitě brzy uklidnila, jak vás znám...

Chvíli to trvalo, protože se Domča vztekal...

Domča: Bylo to zrovna náročné období, dělal jsem trenérský kurz, do toho jsem si dělal nástavbu na chuchelské škole, takže toho bylo opravdu hodně, a s hříbětem se musí pracovat. Trošku jsem se bál, jak to budeme zvládat. Ale naštěstí jsme to nějak všichni všechno přežili...

Přežili asi i proto, že nová akvizice od začátku fungovala docela dobře...

Peťa: To je pravda, kůň přišel hotový, připravenený, v pondělí šel na lonž, v úterý si na něj Domča sednul a ve středu už byl na lonži ve výběhu. Na kolotoči uměl, nohy zvedal a ani u kování s ním nebyl problém. Byl to prostě hotový kůň a já dodatečně musím ještě jednou poděkovat panu Jandovi, že nám ho vybral.

Pracovitý a pod sedlem hodný. Jaký je jinak váš dvouletý zázrak?

Domča: Je to  takový malý sígr, ostatně je to dvouletý hřebec. Občas nás kousne, občas s někým zatancuje, ale na ježdění je úplně super, i se snaží. Rád pracuje, tak doufáme, že z něj něco bude.

Jak ho vidíte distančně?

Domča: Já myslím, že to bude sprinter, maximálně do 1600 metrů, nasvědčuje tomu i stavba těla. Kůň do Derby to asi nebude, ale Velká jarní, tam bych ho jako trenér rád viděl. Všechno se ještě uvidí...

Uvidíme ho letos na dráze nebo potřebuje ještě čas?

Domča: Teď ho budeme hlásit do Zimního favorita a na 12. července má naplánovaný debut, za předpokladu, že bude všechno v pořádku.

V sedlech vašich koní se nejčastěji objevuje Eva Buriánková. Proč právě ona?

Domča: Je to náš jediný jezdec a nemáme v plánu to měnit. Eva byla ve všech letošních startech s našimi koňmi nejhůř třetí, takže jsme spokojeni.

Vaše spolupráce úspěšně funguje už druhým rokem. V čem tkví kouzlo Evy Buriánkové ve spojení s tvými svěřenci?

Domča: Je hodně dravá, třeba Diamonte je takový línější a ona mu nedá nic zadarmo. Bezvadně se spolu sehráli, takže je naprosto klíčové, aby ho jezdila ona, protože s ní běží neskutečně. Myslím, že nikdo jiný ho nerozhýbe tak jako Eva. Dá se říct, že ti dva spolu tak nějak souzní, možná proto, že jsou oba trochu speciální...

Když k vám Diamonte přišel nejevil o dostihy zájem...

Peťa: Byl vyhaslej, unavenej, neslanej, nemastnej. Myslím, že mu hodně dal náš Šatra trénink. Uklidnil se, zjistil, že o nic nejde a teď to vypadá, že bude i závodit. Není to kůň, co má rád změny, má prostě rád "to svoje". Hodně mu také pomohlo, že byl i s Oldou (Old School) přes zimu u Pavla Horčičky na výběhu. Oba si odpočali, vyklidnili se a Pavel se o ně moc hezky staral. K Oldě mohl chodit jen on sám, protože naše Olda je taková svoje. Říkáme o ní, že je to kůň s názorem...

Tak to mě zajímá, stejně jako příběh, který se váže k jejímu pořízení na Moravě...

Peťa: To byl nápad, že bych vlastně finančně zvládla ještě druhého koně. Hledali jsme tedy  a zaujal nás krásný inzerát s ještě hezčí fotkou od Kuby Pavlíčka. Olda tam vypadala jako princezna. A tak jsem se jednoho krásného dne rozhodli, že se pojedeme do Slušovic podívat.

Domča: A paní majitelka se zamilovala...

Tomáš: Po láhvi sektu(smích)...

Peťa: Dohodli jsme se, Olouška jsme naložili a frčeli do Prahy. Začátek sezony s ní byl hodně těžkej. Boxy se jí nelíbily, ale na tom má bohužel podíl i  Tomáš Roman, který když v boxe zlobila, dal ji bičem. Vyváděla pak tak, že ji Hanka Pancová a Ferry Mourek museli z pod boxů vytahovat. V březnu jsme tedy s boxy začínali odznovu. S Domčou na hřbetě, pěkně v klidu. Sice z boxů vyskakuje jako klokan a musí chodit poslední, aby měla pohodu, ale už je dává.

Na konci září loňského roku jste v Lysé slavili první triumf. Jaké to bylo?

Peťa: To jsme se vlastně jedinkrát trošku pohádali. Já jsem našla Diamontemu dostih v Lysé na 1300 metrů a Domča byl zásadně proti, s tím, že Monty špatně cestuje a bude běhat na druhou ruku. Trvala jsem na svém a na dostihy jsme se vypravili sami,  ovšem za vydatné pomoci Domčovy maminky Lenky, která nás od začátku stejně jako moji rodiče, vydatně podporuje. A víte co? Klaplo to. Strašně moc jsem potřebovala, aby Diamonte vyhrál a Domčovi dokázal, že Lysá byla dobrej nápad.

Domča: První, co mě napadlo, když jsem na to koukal v televizi bylo: 'To bude ráno keců...(smích). Radost přišla až potom.

Jak je vidět, vaše koně mají různé libůstky, a zatímco Old School trápí boxy, u Diamonteho je to evidentně přeprava, co dělá problémy...

Domča: Musí mít  zakryté uši a nesmí mít v přepravníku přepážku, aby měl prostor. Jinak chytá panické stavy a párkrát nám vystoupil na dálnici, než jsme to vychytali. Před dostihem v Mostě, kde vyhrál, nám upadlo kolo na vozíku. Takže tam přijel o třech kolech a na poslední chvíli. Vyhrál a cestou zpět, snad z radosti, nám rozkopal přepravák a já s ním musel jet z Mostu až do Prahy ve vozíku. Od té doby, ale ťuk ťuk ťuk, jezdí jako beránek, jen cesta nesmí trvat dýl než dvě hodiny.

S hodnými koňmi umí pracovat téměř kdokoliv, ale právě ti, co mají nějaký problém,  jsou výzvou. Jak je to s prožíváním dostihů. S tím jak se všichni zapojujete do hovoru tipuju, že to může být slušná divočina...

Domča: Nejvíc křičí paní majitelka.

Eliška: Když se má běžet, všichni se rozdělíme a jdeme každý na jinou stranu. Na mamku nikdo nemá nervy. Každý prožíváme dostih po svém.

Tomáš: Já je tam přivezu a zase odvezu a občas se taky dostanu na pódium.

Peťa: Já hodně křičím a pak s końmi podél cesty utíkám. Domča vždycky říká: "Peti, až nám budou předávat cenu, tak pěkně v klidu, elegantně, jo?" A já se snažím.

S koňmi stojíte v zadní části pražského závodiště, v plechové stáji, která původně sloužila pouze jako provizorium...

Peťa: Kdybysme měli normální zděnou stáj, myslím, že má Dominik víc koní. Spoustě majitelů se totiž nelíbí podmínky a udivuje je, že nemáme ani  vlastní záchod. Jsou zvyklí na trošku jiný komfort. A je škoda, že na závodišti jsou zděné stáje a úplně prázdné. Používají se jen občas a my, co jsme tady nastálo, máme plechárnu. I jsme se s ostatními  už domlouvali, že když máme všichni čtyři koně, zaplnili bychom spolu jednu stáj a všichni bychom byli spokojení. Snad naši prosbu někdo vyslyší.

Jaké jsou vaše letošní cíle, kromě toho, že byste se rádi přestěhovali do zděné stáje a měli více klidu na práci?

Domča: V případě Montíka je to, dostat ho do trojek a udržet ho tam. A strašně rád bych natrénoval Old School na vítězství. To je takový můj projekt. Podařilo se mi ji zvednout hodně, když to porovnám s dobou, kdy jsme s ní začínali, protože to nechtěla nic a byla nepříjemná. V práci nám ji nikdo nepředběhne a holky se u nás perou, kdo na ní pojede galup, protože je to hezké svezení. A obecný cíl? Aby byli koně hodní a měli pohodu, to bych si moc přál a snažím se pro to dělat maximum.

Kromě trénování koní chodíš ještě do práce na směny, jak se to dá stíhat?

Domča: Pracuju v Karlíně v restauraci jako číšník a barman a jen díky tomu, že Peťa  s celou rodinou mi každý den pomáhají, se to dá stíhat. Když v práci skončím hodně pozdě, napíšu, kdo koho bude ráno jezdit a co mají koně dělat a Peťa mi pak práci ošéfuje ze země. Doufám, že časem přijde víc koní, abych se mohl naplno věnovat trénování. Mít lepší zázemí by v tomhle případě asi dost pomohlo. 

foto: Pavla Pechmanová, Zdeněk Kovařik a archiv stáje Elpeto