Celkem pět let působila ve Španělsku, přičemž dva roky atakovala top desítku nejúspěšnějších tamních žokejů. Jako stájová kolegyně Václava Janáčka pracovala u trenérského šampiona Guillerma Arizkorrety v Madridu a její kariéra se slibně rozjížděla. A pak přišel zlom – kvůli zdraví svých nejbližších se rozhodla před necelými třemi roky vrátit domů a najít si své místo v tuzemském turfu. Vzpomíná ještě na zemi, kde strávila s dcerou několik pěkných let? A jaké jsou aktuálně její profesní plány?

Mílo, v sobotu jsi opět potvrdila, že v Brně se ti daří. S běloušem Diego Dantesem jste vyhráli Cenu zámecké stáje Belcredi. Byl to tak trochu triumf povinný, nebo se vyskytly nějaké problémy?

Vítězství s Diegem úplně snadné nebylo. Je to hřebec, kterému kobylky opravdu voní, a to ho někdy rozptyluje. Nicméně ukázal, že dokáže dát do závodu srdce a i když jsme neměli příliš místa na bariéře a šlo o jeho teprve druhý dostih v životě, šel do něj s plným nasazením.

Slibně si počínal už při svém debutu v Praze, kde pod Sofií Kvízovou obsadil druhé místo. Jak vidíš jeho budoucnost? Je to podle tebe kůň, se kterým je nutno počítat i v dostizích nejvyšší kategorie?

Budoucnost tohoto krasavce teď mají v rukou jeho trenér a majitel. Na Diegovi jsem sice několikrát v práci seděla a moc se mi líbil, ale lépe ho přece jen znají ti, kteří s ním tráví každý den. Jeho výkon je především zásluha domácího týmu Radka Holčáka, nicméně nebojím se říct, že tenhle koník bude ještě “růst”.

Zmínila jsi, že Diega občas jezdíš i v práci. Předpokládám, že tedy určitá spolupráce, kterou jsi s "Karlovickými" měla, pokračuje i nadále...

Do Karlovic jezdím vždy, když se na tom s Radkem Holčákem domluvíme, obvykle je to tak třikrát do měsíce, ale když je potřeba, tak i vícekrát.

Jaká byla cesta do Diegova sedla?

Diego mi byl svěřen do dostihu díky tomu, že ho znám z práce a také kvůli chvilkové zdravotní indispozici jeho stálé jezdkyně Sofči Kvízové. Právě s ní jsem mimo jiné konzultovala dostih a jsem ráda za důvěru, kterou mi trenér i majitel dali, když mě na něj posadili.

A zvolili správně i vzhledem k tomu, že právě z Brna pochází nejvíc tvých tuzemských vítězství. Co máš na této specifické dráze ráda a v čem spočívá tvá úspěšnost na ní?

Na Brně mám ráda to, že člověk musí u ježdění trochu přemýšlet kvůli obloukům, které tady jsou. Vždycky říkám, že na velkém závodišti oblouk vytočí a projede každý, ale v Brně vás špatné projetí stojí vítězství.  A líbí se mi také osobitější přístup lidí z brněnského závodiště.

Když ses před třemi lety vrátila domů, tušila jsi, že k dostihovém sportu budeš muset přidat i nějakou civilní práci. Změnilo se něco v tomto ohledu?

Práci mám pořád stejnou, odpovídá mému dosaženému vzdělání. Jsem na pozici referentky přestupkové agendy našeho města. Jak jsem zmínila, do Karlovic dojíždím pravidelně a jsem za to moc ráda. S kolektivem ve stáji jsme si, troufám říct, sedli od počátku, takže je radost tam pracovat.

Máme za sebou teprve pět dostihových dnů letošní sezóny. Jaké jsou tvé plány, co se týče ježdění i soukromí?

Mé letošní plány budou možná někomu připadat směšné, ale jedním z nich je, abych měla z ježdění samotného pořád stejnou radost. A když se k tomu přidají i slušné výsledky, je to pro mě motivace pokračovat dál. Taky bych letos chtěla více působit na Slovensku. A v celkovém pohledu, samozřejmě že bych chtěla dosáhnout na titul žokeje. Uvědomuju si ale, že tolik jezdeckých příležitostí nemám a nejmladší už také nejsem...

A v soukromí...?

Chtěla bych se zkusit ještě dále vzdělávat v oblasti rehabilitací, masáží a fyzioterapie u koní a psů, takže nudit se asi moc nebudu...

Sleduješ ještě španělský turf a nestýská se ti po Španělsku jako takovém?

Abych řekla pravdu, snažím se o španělský turf už tolik nezajímat… Měla jsem to tam opravdu ráda, ale osud mě zavál zpět na domácí půdu, tak je třeba jít dál a netrápit si hlavu tím “co by kdyby”. Beru to jako úžasnou životní zkušenost a znalost španělštiny už mi nikdo nevezme. 

foto: Monika Smolková, Bohumil Křižan, Zenon Kisza a archiv Míly Sedlákové