Na statku nedaleko Dvora Králové nad Labem se stará o třináct koní a provozuje Jezdecký klub Mates, který funguje už kulatých třicet let. Z jejího vyprávění čiší láska ke zvířatům a také snaha vytvořit přátelské prostřední pro všechny, kteří svůj volný čas chtějí věnovat právě koním. I proto na jejích stránkách nalezneme nejen nabídku syndikátu na dostihového koně, ale třeba i zážitkový program, během něhož si můžete na 24 hodin vyzkoušet, jaké je to být farmářem. Naší další dotazovanou, v rubrice několik otázek pro, byla chovatelka a majitelka plnokrevných, polokrevných i pony koní, Lucie Weissová.

Lucie, co vás osobně přivedlo ke koním?

Ke koním jsem se dostala přes starší sestru, která navštěvovala stáj našeho rodinného známého, jenž choval teplokrevníky a polokrevníky pro military. V době, kdy jsem tam začala chodit, tam byli polokrevné klisny Hansa po plnokrevném hřebci Diadém, Barbarela po Cenzury Chief z Century a teplokrevná Džamila po hanoverském hřebci Duellano, plus jejich hříbata po hřebcích 2306 Amon a Sahib.

Všechno máte pěkně zmapované i z hlediska původů. Zajímal vás chov a jeho specifika od začátku, nebo jste k tomu dozrála až v průběhu času?

Vzhledem k tomu, že jsem byla odjakživa zvědavá a hodně četla knihy o koních, brzy přišly na řadu i plemenné knihy, díky nimž jsem se pomalu přes původy dostala až k dostihovým koním. A protože pocházím z Trutnova, tak nejbližším závodištěm, na které jsme jezdili prakticky od začátku, co jsem se dostala do stáje, byly Pardubice.

Už roky se věnujete chovu koní – kolik plnokrevníků jste už odchovala a s jakými úspěchy?

Celkem sedm a zažila jsem u toho snad všechny plusy i mínusy, které tato činnost přináší. Třeba to, jaké to je, když vám kobyla zmetá v sedmém měsíci, když bezprostředně po porodu uhyne hříbě, nebo když uhyne kobyla, jelikož hříbě mělo špatnou polohu a ani včasný zásah veterináře nepomohl. Pět z mých odchovanců se dostalo do tréninku a na dráze se nakonec prezentovali jen dva polosourozenci z Redmony, Retemon a Ravendael. Ostatní žijící odchovanci se věnují buď parkurům, nebo působí jako chovné klisny.

Aktuálně na webových stránkách nabízíte do syndikátní vlastnictví čtyřletého Loremmiose. Představte nám ho…

Je to pěkný hřebeček, narozený až na konci června z Lady Emmusky po Shaywanovi. Jeho dědeček Sir Percy vyhrál v Anglii Epsom Derby. Myslím, že i on by mohl na dráze dělat radost.

Kromě chovu a provozování jezdeckého klubu, včetně příležitostných vyjížděk pro začátečníky i pokročilé, se věnujete i obsedání a napravování problémových koní. Jak jste se k tomu dostala a jaký je o tyto služby zájem?

Zájem až tak velký není, většinou to bylo spíš, že jsem si problémového koně sama koupila nebo se někdo stavil, že si neví rady se svým plňasem. Plnokrevníci obecně jsou tady v okolí docela nechtění, ale lidé si je většinou koupí kvůli nižší ceně, za kterou jsou nabízeni oproti sportovním koním.

Jaký je váš recept na plnokrevníky, kteří jsou na rekreační ježdění někdy až moc temperamentní?

Myslím, že je důležité nechat je trochu žít a ne jim stále něco nutit. Každého je nutné brát jako individualitu, protože co vyhovuje jednomu, nemusí pasovat druhému. Jsou to koně s vlastním názorem, kteří potřebují trpělivost. Chce jim to dát přiměřené množství práce, a to nemusí být jen pod sedlem, a hlavně zaměstnat hlavu.

V krásném prostředí v Podkrkonoší nabízíte i možnost ustájení. S jakými podmínkami?

Jedná se o pastevní ustájení, ve smíšeném stádě koní s věkovým rozpětím od 1 do 27 roků, přičemž koně mají neustálý přístup do prostorné stáje. K dispozici máme 10 hektarů pastvin, sami si děláme seno a díky zkušenostem s hřebícími se klisnami a hříbaty, nabízíme prostor i jim.

Na statku žijete s přítelem, dvanáctiletým synem a několikatýdenní dcerou. Jaký oni mají vztah ke koním?

Syn dříve trochu jezdil, ale teď ho zajímají víc PC hry, a přítel, ač původně nekoňák, se také občas rád sveze. Jinak spíš funguje jako opravář a hlavně fotograf, což je jeho velký koníček. Na koně se občas posadí, ale zatím je to spíš takové to občasné svezení do přírody, nic víc. 

foto: archiv Lucie Weissové