V lednu 2025 obdržel při Galavečeru českého turfu spisovatel a publicista PhDr. Petr Feldstein, náš dlouholetý spolupracovník, od Jockey Clubu ČR Cenu za mimořádný přínos dostihovému sportu. Petr Feldstein je srostlý s dostihovým sportem a píše o něm téměř polovinu století – od roku 1977. Chtěli bychom proto některé jeho vybrané texty uveřejňovat v této rubrice znovu. Především ty, jež autor (narozený 8. 12. 1943) připravovaL pro tištěný časopis Paddock Revue a pak pro internetový Dostihový svět, který na Paddock Revue navázal. Pokračujeme textem, jehož hlavní postavou je legenda Velké pardubické, Kamil Kuchovský.

Nepocukrovaná bábovka Kamila Kuchovského 

Velká pardubická zná řadu jezdců, kterým osud nedopřál ji vyhrát, ačkoli by si alespoň jedno prvenství, jeden zápis do hrdé listiny jejích vítězů více než zasloužili. Nejen pro své jezdecké mistrovské umění, o němž přesvědčovali odborníky i diváky po celá dlouhá léta, ale také pro svůj hluboký vztah k našemu nejpopulárnějšímu dostihu. Vztah, který se stal trvalou součástí jejich pozoruhodné osobnosti.  

       Jedním z nejbáječnějších a bohužel „nezvítězivších vítězů“ Velké pardubické zůstal Kamil Kuchovský.

       V roce 1981, kdy v ní měl jako náš přední překážkový jezdec ve svých jedenačtyřiceti letech za sebou jedenáct startů bez vítězství, na otázku, jak tuto skutečnost nese, odpověděl:

      „Ono je samozřejmě krásné vyhrávat. A vyhrát Velkou pardubickou, to už je doopravdy něco. Ale přitom to není to hlavní. Nejdůležitější je být u toho, porvat se, bojovat, sportovat. A pak si také myslím, že vítězství ještě nemusí být znakem mistrovství. Ne ovšem, že bych Velkou nechtěl vyhrát. Byla a je to samozřejmě moje dávná a snad ze všeho největší touha…“

       Pak ještě dodal:

       „Když nejsi první, zdaleka to nemusí znamenat, že jsi prohrál. Pouze jsi nevyhrál. Ale rozdíl tam přece jenom je. Nevyhraný dostih – to je bábovka nepocukrovaná.  A vyhraný – pocukrovaná.“

Kyb

          Kamil Kuchovský byl velice všestranný a na slovo vzatý koňař.  Býval výborným parkurovým jezdcem, velmi dobře si počínal i v military a po skončení dostihové kariéry se věnoval také westernovému ježdění. Významná a úspěšná byla i jeho dostihová trenérská dráha.

          Jako jezdec startoval Ve Velké pardubické čtrnáctkrát. Dostihoví pamětníci mají Kamilovo jméno nepochybně nejvíce spojeno s jeho nejmilovanějším koněm Kybem. Jen s ním se dostihu přes Velký Taxisův příkop zúčastnil čtyřikrát. Byli spolu druzí, čtvrtí, pátí a sedmí.

          „Kyb – to byla osobnost na čtyřech nohách. Než zahájil dostihovou kariéru, zúčastňoval se úspěšně jezdeckých soutěží s Jiřím Pecháčkem. V roce 1973 bylo Kybovi šest a mně se podařilo, že Velkovýkrmny Zákupy ho pro svou dostihovou stáj koupily za šedesát tisíc korun pro steeplechase. Do té doby Kyb vůbec dostihově nepracoval, neměl za sebou pochopitelně ani jeden rovinový dostih. Ale vynahrazoval to skvělou přiježděností, ovladatelností a skokanskými schopnostmi. Z devatenácti startů jsme spolu pětkrát vyhráli, jedenáctkrát byli za peníze a jen třikrát byli pryč.“

          Kyb vydělal svému majitel téměř trojnásobek sumy, za kterou byl koupen. V dostihu ho nikdo jiný než Kamil Kuchovský nikdy nejel. Jak Kamil vzpomínal, vyplynulo to především z Kybovy povahy. Byl prý, a snad i chtěl být, závislý jenom na jednom člověku. Na Kybovi se Kamil vždy znovu a znovu přesvědčoval, že arabské přísloví „Největší štěstí pocítí člověk na hřbetě koně“ je hluboce pravdivé. Za ten nádherný pocit se Kamil snažil odvděčit se mu dobrým ošetřováním a péčí, dával mu všechno, čeho je člověk ve vztahu ke zvířeti schopen. Kromě Kyba byl koněm, se kterým mohl Kamil Velkou pardubickou vyhrát také například Jalec. Na rozdíl od Kyba býval i rovinová třída. Jenže nedlouho před svým startem ve Velké v roce 1970 se kůň zranil a dva týdny vůbec nemohl pracovat. Přes tento tréninkový výpadek nakonec Jalec s Kuchovským došli čtvrtí s poměrně malým odstupem i na vítěznou Veznu II.

Dostihy vyhrávají koně…

          Kamil byl i vynikající vypravěč a glosátor. Dovedl se vyjadřovat velice výstižně, vtipně a přitom stručně. To vše i za pomoci typického ráčkování, jež dodávalo jeho slovům ještě větší půvab. Na otázku v čem se liší Velká pardubická od jiných překážkových dostihů, odpověděl: „V tom, že jsou to vlastně tři druhy dostihů v jednom. Až po Taxis je to steeplechase. Od Taxisu po Havlův skok cross country. A od Havláku do cíle proutěné překážky.“

          A pak ještě doplnil:

          „Proto je Velká pardubická tak těžká a zároveň tak krásná.“

          Když měl popsat, jaký je to pocit skákat přes Taxis, s nadsázkou řekl: „Jako když člověk vyskočí z letadla a neotevře se mu padák.“

          Jiný z jeho výroků, pro jeho povahu a vztah ke koním také typický, zněl:

          „Dostihy vyhrávají koně. Jim za to patří čest a sláva. My se jenom vezeme.“

Santos

V roce 1985 stál Kamil Kuchovský na startu Velké pardubické po čtrnácté – tentokrát v sedle nevysokého osmiletého ryzáka Santose. Po famózně skočeném Taxisu společně s dvojicí Essex – Václav Chaloupka a dalším příznivém a nadějném vývoji dostihu, se zdálo, že pětačtyřicetiletý jezdec směřuje ve Velké pardubické ke svému prvnímu triumfu.

Poslední těžkou překážku, Havlův skok, zdolal Santos jako vedoucí kůň pole znovu impozantně, ale pak nečekaně a zdánlivě i nepochopitelně, bylo to ovšem v důsledku jeho do té doby nerozpoznaného onemocnění, ochabl. Na travnaté dráze ho nejprve předběhl pozdější vítěz, polokrevný Festival s Petrem Vozábem, a těsně před cílem i Paramon, v jehož sedle byl tehdy ve Velké pardubické debutující Josef Váňa. Na nešťastnou dvojici Santos – Kuchovský zbylo po předcházejícím průběhu vyloženě kruté třetí místo.

Věčný, nevyčerpatelný dostih

Kamil Kuchovský opustil svět dostihů příliš brzy – v pouhých sedmapadesáti letech.  Když byl jednou požádán, zda by mohl Velkou pardubickou steeplechase charakterizovat jinak než už kdysi poněkud otřepaným sloganem „nejtěžší dostih evropského kontinentu“, řekl:

          „Derby překážkových koní, věčný, nevyčerpatelný dostih, který přežije desítky generací.“