Z archivu dostihových textů Petra Feldsteina

V lednu 2025 obdržel při Galavečeru českého turfu spisovatel a publicista PhDr. Petr Feldstein, náš dlouholetý spolupracovník, od Jockey Clubu ČR Cenu za mimořádný přínos dostihovému sportu. Petr Feldstein je srostlý s dostihovým sportem a píše o něm téměř polovinu století – od roku 1977. Chtěli bychom proto některé jeho vybrané texty uveřejňovat v této rubrice znovu. Především ty, jež autor (narozený 8. 12. 1943) připravovaL pro tištěný časopis Paddock Revue a pak pro internetový Dostihový svět, který na Paddock Revue navázal. Začínáme textem, jenž vyšel v Paddock Revue, a který se vracel k událostem, jež se z pohledu roku 2025 odehrály v Chuchli o 80 let dříve.

Chuchle 1945

Za druhé světové války a okupace německých nacistů se dostihový provoz ve Velké Chuchli nezastavil. Sezóna roku 1945 však v obvyklém termínu, na počátku dubna, začít nemohla. Blížil se sice konec šest let trvajících útrap, svoboda byla nedaleko, ale dny, které do jejího návratu ještě zbývaly, byly dramatické a kruté. Přinesly i velké oběti. 

V Týdenním dostihovém kalendáři, který měl podtitul Úřední orgán Českomoravského Jockey Clubu, vyšlo 30. 4. toto sdělení: Z usnesení ředitelství bude Čm. Jockey Club vypláceti z vlastních prostředků od 1. dubna až na další všem majitelům dostihových koní ustájených ve Velké Chuchli výpomoc na udržení koní ve výši 1500 K za koně a měsíc.

V Listině tréninku pro rok 1945, kterou Jockey Club vydal, byla, mimo jiné, uvedena i jména pracovníků, kteří na sklonku války na závodišti působili. Zvlášť pro současné pamětníky velice zajímavá. 

Trenéři byli podle abecedy seřazeni takto: 

H. Býček, J. Celer, E. Guttmann, V. Jelínek, J. Koloc, L. Lomax, W. Lomax, J. Procházka, E. Puck, R. Richter, J. Rosák, K. Šmejda, K. Truhlář.

Obročníci: 

V. Hála, J. Kvárik, A. Lambert, J. Poláček, J. Strouhal, Š. Veverka.

Jockeyové: 

J. Bořík, K. Havelka, F. Hofbauer, O. Holý, J. Houra, B. Klečka, J. Krištůfek, J. Mildorf, O. Merta, St. Neumann, F. Pecháček, J. Pokorný, J. Procházka ml., J. Šach, J. Tesař, J. Vrábel.  

Mezi 36 jmény jezdčíků byla i tato: 

St. Bárta, V. Čahoj, J. Kieryk, K. Stibůrek, M. Šusta, Vl. Vaňátko, J. Zálešák, K. Mašek. 

Ve stále teplejším jarním vzduchu bylo cítit stoupající napětí, i když hned první květnový den přinesl velkou úlevu. Zvláštní vydání protektorátních novin přinesla zprávu o smrti Adolfa Hitlera. Vůdce padl, hlásaly palcové titulky.

Vyhráno však zdaleka nebylo. I Prahu, která se chystala na povstání, a její blízké i vzdálenější okolí čekaly na samém konci válečného šílenství těžké boje s už téměř poraženými, ale stále zabíjejícími, všeho schopnými německými okupanty. Velká Chuchle toho nebyla ušetřena. Naopak. Právě na západ a jihozápad od hlavního města se odehrávala velká, často i velmi tragická, ale zároveň klíčová dramata.

Obec, která se o necelých čtyřicet let dříve, v září 1906, stala centrem dostihového dění v českých zemích, se za pražského povstání ocitla ve velmi složité situaci. Přesouvající se německé vojenské jednotky řádily jako zběsilé. Ve vzdálenějším i blízkém okolí brdských lesů operovaly partyzánské oddíly. Do zbraně v celém regionu povstaly občanské oddíly. 

V nedaleké Zbraslavi vyhlásili 5. května revoluční národní výbor a lidé začali odstraňovat nenáviděné německé nápisy. Svou roli, a velice významnou, však hrálo ještě další, v pozdějších pětačtyřiceti letech úmyslně zamlčované vojenské uskupení této složité osvobozenecké partie. ROA neboli Ruská osvobozenecká armáda, tzv. Vlasovci, nazývaná podle svého velitele, generála Andreje Vlasova. 

Generál Vlasov upadl v roce 1942 společně s částí svých jednotek jako příslušník Sovětské armády do německého zajetí. Ze stovek a tisíců dalších ruských zajatců, které Stalin de facto odepsal, postupně budoval ruské vojenské jednotky. Její příslušníci sice byli proti nacismu, stejně tak ovšem, a možná ještě víc, nenáviděli Stalinův diktátorský režim. Jejich cílem bylo jej svrhnout a osvobodit, ještě v průběhu války, Rusko od bolševiků. 

Koncem dubna a počátkem května navázali Vlasovci, kteří byli na sklonku roku 1944 začleněni do německé armády, ale postupně začali bojovat sami za sebe, kontakt s formujícím se českým odbojem. Jeho představitelé nebyli v názoru na to, zda se zapojit do povstání proti Němcům zapojili, jednotní. Nakonec byla nabídka Ruské osvobozenecké armády pomoci Praze vyslyšena, i když nebylo jasné, jak se k této kontroverzní vojenské síle postaví ze západu postupující Američané. 

Vývoj byl ovšem nakonec takový, že naše hlavní město se v poslední osvobozovací fázi dostalo do sféry vlivu sovětského. Za takových okolností byla účast ROA v osvobozovacích bojích pro většinu představitelů našeho odboje nežádoucí. 

Vlasovci se proto 8. května vydali vstříc americkým jednotkám, ale nakonec je stejně čekal nemilosrdný osud: ve své vlasti skončili dílem na popravišti (včetně generála Vlasova), dílem v gulazích, sovětských koncentračních táborech. Na událostech, které se v regionu, do kterého patří Velká i Malá Chuchle, i na samotném osvobození Prahy se však podílely významným dílem. Ten jim historie nemůže upřít.

Vraťme se k jednomu ze jmen zveřejněných Českomoravským Jockey Clubem v Listině tréninku pro rok 1945. Trenér Richard Richter byl, jak uvedl Pavel Bernard ve svém článku Květen 1945 v Chuchli v čísle 4 Dostihového zpravodaje 1980, „…říšský Němec a pravověrný nacista v posledních týdnech války povolán na frontu, aby zde pomohl zacelit mezery v řadách Wehrmachtu, způsobené sovětskými ,kaťušemi‘, a více se nevrátil.“  

Očitými svědky či přímými aktéry chuchelských událostí posledních dnů druhé světové války nemohli být ani ti, kteří přímo v obci nebydleli. Dostat se sem bylo za situace, která následovala, nemožné. Přitom je důležité si připomenout, že to, co se mezi obcemi Chuchle, Lahovice a Radotín tehdy v několika dnech odehrálo, bylo nejen dramatické, ale také důležité. 

Historické prameny potvrzují, že boje, které tu probíhaly, měly ve svých důsledcích bezprostřední vliv na osud celé Prahy.